Články Komentáře

Základní škola Ústí nad Labem, Karla IV. 1024/19, příspěvková organizace » Ze vzpomínek

Ze vzpomínek

Několik vzpomínek na střekovskou školu.

Když jsem byl v roce 1961 přeložen na střekovskou školu, připadal jsem si jako v sanatoriu. Působil jsem totiž už pěkných pár let jako zástupce ředitele na 3.ZDŠ u divadla, kde je dnes muzeum a pošta a tam jsem málem přišel o nervy a hlavně o sluch. Provoz v okolí školy znemožňoval i větrání okny a školní kuchyně v suterénu často přispívala k jakosti ovzduší.

Střekovská krásná škola ležela tenkrát ve veliké školní ovocné zahradě táhnoucí se až k blízkému lesu. Učilo se po většinu roku s otevřenými okny, klid a čistý vzduch vládl v celém prostoru. Stromy voněly a kukačky na jaře soutěžily, která nadělí víc roků. Byl jsem tu jako na venkově. Zástupce ředitele byl organizátorem veškeré výchovné i vyučovací činnosti na škole. Byli jsme na to dva. Kolega Dvořák byl spolupracovník neudolatelný, dobrý člověk a kamarád, pro mne vzor vytrvalosti a důkladnosti, pro něhož učení mate­matiky, organizace prací na rozlehlé zahradě, údržba budovy byly vášní, radostí i posláním. Škoda, že odešel od své milované práce tak náhle a příliš brzy.

Nebyla to zrovna lehká práce organizovat provoz na škole, která měla kolem 30 tříd, na 50 učitelů a asi tisíc žáků. Ale byla to práce radostná a nesla výsledky. Bylo to zajisté především zásluhou vynikajících učitelů, kteří svou práci důkladně promýšleli a žili školou a pro děti. Učil jsem matematice a rýso­vání s opravdovou chutí. Snažil jsem se učinit je žákům přístupnější, lehčí a hlavně vzbudit zájem. Bylo pro mne potěšující, když studenti přiznávali, že na dobrých základech snadno pokračují ve studiu. Podařilo-li se mi podnítit zájem o samostatnou práci, bylo vyhráno.

Rád vzpomínám na školní akademie, zvláště na ty v ústeckém divadle. Jejich úspěch byl nesporný po všech stránkách, i další akademie a besídky v Malém divadle mají v historii školy svůj trvalý význam, i když pro učitele znamenají veliké vypětí. Ukázňují děti, objevují talenty, vedou k zodpo­vědnosti i samostatnosti. Přesvědčují rodiče o svědomité práci všech pracovníků na škole a dávají vzpomínky na celý život.

Když se zvýšil počet žáků výstavbou sídliště, prodělali jsme rozdělení školy na 12. a 16. ZDŠ. Vznikla zde určitá řevnivost, ale nebylo to na škodu věci, vždyť obě střekovské školy rostly z téže tradice a často je soutěžení prospěšné. Časem se ale ukázalo, že toto dělení už není potřebné, nové sídliště Kamenný Vrch dostalo novou školu, a tak jsme se opět vrátili k původnímu stavu.

Léta mého působení na střekovské škole zůstávají v mé paměti jako milá a významná. Mohl jsem tu plně uplatnit své dlouholeté pedagogické zkuše­nosti od zapadlé jednotřídky přes venkovské školy až k této. Kladu si za čest, že mi bylo dopřáno na závěr mé učitelské dráhy spolupracovat s vynikajícími učiteli. Bylo zde prostředí milé a vzájemné důvěry, ku prospěchu dětí. Nepamatuji si na nějaké roztržky mezi rodiči a školou.

Někdy se ke mně hlásí bývalí žáci, které si už i stěží vybavuji, po tolika letech. Člověka to však přece jen potěší.

Na práci na střekovské škole vzpomínáme se ženou velice rádi. Žili jsme jejími starostmi i úspěchy. Jsem rád, že jsem se mohl podílet na jejích dobrých tradicích.

Rostislav Páč

Vzpomínka

Pracuji jako učitelka ve škole, kterou jsem dříve navštěvovala jako její žáky­ně. Je to zvláštní pocit přicházet do tříd a učeben, které mi připomínají tolik krásného z dob mého dětství. Vybavují se mi nejen tváře mých spolužáků, ale i vzpomínky a příhody, kterými jsme ve svých dětských letech žily.

Školu jsem navštěvovala od r.1948 do r.1952. V té době patřila tato školní budova mezi nejmodernější školní objekty našeho města. Nádherný pohled z oken školy na celé město se naskýtá i dnes. Mnoho se změnilo, nejsou zde již moji učitelé, které jsem obdivovala, vážila si jich a vlastně to byli oni, kteří mne přivedli k mé učitelské profesi.

Vzpomínám s díky a úctou na pana ředitele Malého, třídní učitelku Marii Benešovou a pana učitele Novotného, na paní učitelku Davidovou, Bartovskou, na pana učitele Lajtkepa a další, kteří mě učili. Věnovali se nám cele, nejen svým pedagogickým umem, ale celým svým srdcem.

Jsme generace, která své rané dětství prožila ve válce, a tak snad i proto jsme se s velkou chutí se učili a s nadšením pracovali a snažili pro naši osvobozenou vlast co nejvíce udělat.

Mnoho nás šlo s úspěchem studovat, z ostatních se stali skutečně dobří odborníci. V tomto roce (rok 1992) se uskuteční setkání naší bývalé třídy, moc se na své spolužáky těším.

Věra Volfová

 

Vzpomínka na školu.                       Motto:    … Škola hrou…

A vlastně i život hrou. Vždyť kdo si neumí s životem hrát, šidí vlastně sám sebe.

Každý z nás chodil do školy. Do školy, ve které se kluci mění v jinochy, holky v slečny, ve které se naučil číst, psát a počítat, ve které se vlastně formuje nový život každého jedince. Snad každý také vzpomíná na svou první školu, první třídu a vůbec první hodiny výuky tomu, komu tato léta učarovala, vzpomíná rád a ten, co mu škola k srdci nepřirostla, vzpomíná raději méně. V každém případě však pro všechny z nás byl nástup do školy jeden z prvních mezníků v životě, na který vzhledem k pádícímu času zbývá již jen nostalgická vzpomínka.

A tak se i já s odstupem času vracím do minulosti. Tehdy se psal rok 1964, co jsem začal navštěvovat 12.ZDŠ na Střekově. Na „startovní" čáru nás tehdy přivedla učitelka Vojtasová a nutno říci, že se start díky ní valné většině prvňáčků zdařil. Její přesnost, pečlivost, potřebná přísnost a profesionální přístup byly pro většinu z nás dobrým odrazovým můstkem do vyšších roční­ků. Avšak i když se snažila sebevíce, přesto nemohla být všude.

Vzpomínám si v této souvislosti na mou první klukovinu, kterou jsme provedli se spolužákem Bohoušem. Oba vedeni mateřskou přísností k pořádku jsme za jednoho téměř zimního dne prováděli „úklid" v šatně. Samozřejmě bez dozoru. Poházené šály a čepice jsme tehdy přemístili do mlékárenských konví v přilehlé chodbě, připravených na odvoz, a pečlivě jsme je uzavřeli. S pocitem dobře vykonané práce a odplaty za odstraněný nepořádek, jsme se vrátili do třídy. Toho dne jsme domů odcházeli oba velmi spěšně, neboť naše podvědomí nebylo tak zcela čisté. Hned druhý den začalo vyšetřování, kdo že je to takový pečlivka…, a tak jsme museli s pravdou ven. Po konstatování, že více než polovině dětí chybí zimní doplňky, však bylo již pozdě, neboť mlékaři vyměnili prázdné obaly za novou dodávku mléka. Pak už šlo vše jako na drátkách hlášení rodičům, vyčíslení škody a pro obě maminky milá pozornost stokorunové poukázky na úhradu škody. Doma jsme pak byli oba po zásluze oceněný pořádným výpraskem.

Život však šel dál a nutno říci, že nesměřoval pouze k lumpárnám. S přibý­vajícími roky přibývalo povinností, učiva a to byla hlavní náplň školních let.

Střídali se vyučující, střídaly se předměty. Šestý ročník začátek „měšťanky" znamenal zlom. Připojili se k nám Podhraďáci a Varšaváci, přibyly předměty všeobecně vzdělávací i odborné, změnil se styl výuky.

Ne všichni vydrželi ve škole po dobu celých devíti let. Občas se k nám připojil nějaký propadlík z vyššího ročníku, občas nás také nějaký propadlík opustil. V tomto duchu drželi smutný rekord dva spolužáci Dana a Zdeněk, kteří s námi strávili snad jen dva roky. Ve třídě však byli žáci, kteří nejen že vydrželi celých devět let, ba dokonce s výborným prospěchem. A ti, co byli někde uprostřed a moc jim to nešlo, kompenzovali nedostatek vědomostí jinak. Například spolužák Roman. V prospěchu příliš nevynikal, avšak ve školní akci ve sběru druhotných surovin se umístil s metrákovými výsledky jasně na čele bodovací soutěže.

A tak šel týden po týdnu, rok po roku. Všední vyučovací dny zpestřovaly školy v přírodě a různé školní výlety. Ano, právě školy v přírodě se staly již v dobách naší povinné školní docházky vítanou každoroční příjemnou změnou. Pro učitelský sbor tato období znamenala mimořádné vypětí sil duševních i fyzických, zatímco pro nás, žactvo, bezstarostné a příjemné chví­le. A ty jsme si opravdu dovedli vymyslet ledajaké. Například bývalá spolu­žačka Eva, stačila se na škole v přírodě nejen učit a regenerovat síly, ale ještě se zamilovat. Učitelky však pro její „velkou lásku" neměly zvláštní pochopení, a tak její absence na pokoji v hodinách poledního klidu chtěly ocenit dvojkou z chování. Eva však patřila k žákům s výborným prospěchem a snad právě proto se jí podařilo po čase tuto „cenu" nepřevzít. Školní lásky vůbec patřily ke škole odjakživa, nás z toho nevyjímaje. A co teprve školní výlety! Vzpomínám na třídenní výlet do Jetřichovic. Stanování, vaření na ohni, táborák s kytarou to byl pro nás opravdový zážitek.

A to se vlastně psal rok 1973, tedy poslední rok naší povinné školní docházky. A jak jsme dobře začali, tak jsme i dobře skončili. Naše třídní nás za pomoci svých kolegyň připravila k přijímacím zkouškám na střední školy a přivedla nás tak k dalšímu důležitému mezníku každého z nás. Ale to už by byla jiná kapitola.

Všechno jednou skončí. Skončila i naše povinná školní docházka, končí i moje vzpomínání na bezstarostná školní léta.

Za všechny spolužáky z let 1964-1973 Ing. LIPERT Vlastimil

Napsat komentář